Když jsme v úterý 13. března v brzkých ranních hodinách nastupovali do autobusu, byli
jsme všichni ještě pořádně rozespalí. Něco po půl šesté ráno jsme vyrazili na
několikahodinovou cestu, v jejímž cíli jsme se měli seznámit s hrůzami koncentračních táborů, zejména
pak toho v Terezíně. Někteří se rozhodli dospat, co nestihli, jiní se dívali z okna, jak cesta
rychle, ubíhá a jiní se začetli do časopisů. Kolem jedenácté hodiny jsme vjeli do
Terezína. Nikdo už nespal a nečetl si. Všichni jsme se se zájmem dívali z okna.
Přivítalo nás krásné malé městečko a jen málo z nás si v té chvíli dokázalo představit, jaké hrůzy
se v něm, ne zcela tak dávno, odehrávaly.
Po ubytování a obědě nás čekala první přednáška, na které jsme se seznámili se základními
pojmy a stručně nám také byly sděleny základní informace týkající se 2. světové války,
holocaustu a Terezínského ghetta. Je možné, že mnohé z nás překvapilo, že Terezín byl postaven
již za vlády Jose-fa II. Jeho poslání v té době však bylo úplně jiné, než jak ho nakonec využili
nacisté. V listopadu 1941 zde totiž vzniklo ghetto, koncentrační tábor pro Židy. Když se
asi v polovině roku 1942 vystěhovali poslední "normální" obyvatelé, Terezín se stal jakýmsi
městem za mřížemi. Byla mu přisouzena významná úloha v "konečném řešení židovské otázky".
Po přednášce jsme se vydali na prohlídku Muzea ghetta. Tam jsme si prohlédli expozici o dějinách
terezínského ghetta od jeho počátku až do jeho konce v roce 1945. Poté naše kroky směřovaly na
židovský hřbitov, do kolumbária, obřadní místnosti, krematoria a márnice. V bývalých Magdeburských
kasárnách jsme si prohlédli repliku vězeňské ubikace z doby ghetta, a v neposlední řadě
jsme shlédli i expozice hudby, výtvarného umění, literární tvorby a divadla v terezínském
ghettu. To je nej-spíš jediná věc, která mohla činit Terezín snesitelným. Ve většině ostatních
koncentračních táborů totiž tyto aktivity neexistovaly.
Po prohlídce města jsme se opět sešli na půdě Magdeburských kasáren, kde jsme se
rozdělili na skupinky. Byla nám zadána práce na večerní workshop, hned následovala večeře a po
ní film "Poslední motýl", který nás zaujal působivými osudy dětských hrdinů, balancujících mezi
radostí a smrtí, nacvičujících v ghettu kamuflážní představení pro návštěvu inspekce Červeného kříže.
Po filmu jsme měli konečně volno. Tedy, jak se to vezme. Začali jsme pracovat na našich
workshopech, které jsme měli druhý den prezentovat před ostatními. Sešli jsme se na pokojích a, i když
jsme byli unaveni náročným celodenním programem, pustili jsme se do práce. Pátrali jsme v transportních
listinách a v životopisech daných vězňů. Někteří se úkolu zhostili formou scénky, jiným se zdála
lepší volba referátu. Pracovat na projektech do půlnoci bylo bezesporu velmi náročné, svým
způsobem však i zábavné a zajímavé.
Druhý den hned po snídani nás čekala prezentace našich workshopů, na kterých jsme se minulou noc
tolik nadřeli. Zjistili jsme, že postavy a příběhy vybraných vězňů ghetta jsou nám mnohem bližší,
než když slyšíme pouze souhrn statistických údajů.
Po prezentaci byla na řadě přednáška o holocaustu Romů, následoval i dokumentární film k tomuto
tématu. Asi o půl jedenácté nastala tolik očekávaná beseda s pamětníkem - panem Martinem Glasem.
Všichni jsme pozorně poslouchali jeho vyprávění a ani jsme nedutali. Silně na nás zapůsobilo jeho
vyznání, že právě při pobytu v ghettu si uvědomil cenu života a každé jeho dobře prožité vteřiny a taky
skutečný smysl věcí. Když skončil, měli jsme možnost ptát se ho na to, co nás zajímalo. Pan
Glas trpělivě zodpovídal naše záludné otázky. S koncem této besedy pro mnohé skončila i nejlákavější a nejočekávanější
část našeho dvoudenního programu.
Po vydatném obědě jsme sbalili své věci a rozloučili se s budovou Magdeburských kasáren.
Nasedli jsme do autobusu a vyjeli směrem k Malé pevnosti, která od roku 1940 sloužila jako věznice
pražského gestapa. Procházeli jsme několika dvory, bránou s nápisem "Arbeit macht frei", naše kroky
vedly i do cel, ošetřovny, na marodku i do samotek a márnic. Nevynechali jsme ani
popraviště a bránu smrti, kterou byli vězni přiváděni na popraviště. Výklad průvodce a i samotné
"místnosti" nám naháněly strach. Na vlastní kůži jsme si dokonce zkusili, jaké to bylo, když
vězně pro nedostatek místa zavíraly na samotky po dvanácti.
Myslíme si, že jsme byli všichni rádi, když jsme mohli prostor Malé pevnosti opustit, nasednout
do autobusu a vyrazit domů. Po dvou dnech prožitých v Terezínském ghettu, plni nových informací,
poznatků a zážitků, které jsme si s sebou odváželi, jsme se unaveni náročným programem
vydali na cestu domů. Město Terezín bylo samo o sobě krásné, ale přesto v nás
zanechalo nepříjemný a stísněný pocit a myslíme si, že se všichni shodneme na tom, že
hrůzy, které se odehrávaly za 2. světové války nejen v koncentračních
táborech, by se již nikdy neměly opakovat.
Michaela Mirgová - Tereza Vénosová
|
|
|